Historie obce

Historie obce Úherce

Obec Úherce se nachází v regionu, jehož osídlení má kořeny již v pravěku. Dokládají to četné archeologické nálezy z doby bronzové, halštatsko–laténské a římské. To, že zde žili Slované, dokazují nejen nálezy mohylových pohřebišť, ale i název obce, který je odvozen od slovanského kmene Uherci.

První zmínka o obci Úherce či Uherči pochází z roku 1213. V tomto roce byla podle jednoho ze záznamů vybudována na území obce studna, která byla pojmenována podle rodu Helků, kteří jsou uváděni jako zakladatelé obce. 

Podle jiných záznamů byla obec v držení pana Drslava ze Žinkov, který ji daroval věnem své dceři Helce (nebo Helze). Po smrti svého otce a manžela vstoupila jako řádová sestra do blízkého chotěšovského kláštera, kterému věnovala veškerý majetek. Jak velký byl a jak daleko její panství sahalo, se dnes nedá přesně zjistit.

Další zprávy o osudech obce pochází z první poloviny 15. století. V této době zastavil císař Zikmund Lucemburský část klášterního majetku, aby získal peníze na války s husity. Kdy a komu připadly Úherce, však není přesně známo. Podle některých záznamů ve farní kronice se můžeme domnívat, že novými majiteli obce se stali Guttensteinové, kteří své poddané v Úhercích utlačovali stejně jako královské město Plzeň. Z doby války mezi Jiříkem z Poděbrad a Matyášem Korvínem se dochoval dopis, ve kterém plzeňští konšelé poslali do Úherec vyděračský dopis, v němž žádají své sousedy z Úherců, aby každý z nich poslal do Plzně fůru sena. Když tak neučiní, bude to považováno za podporu kacířů a Plzeňští pošlou do Úherec královské vojsko, aby se samo ve vsi zásobilo. Pro představu v této době obec tvořily 4 selské usedlosti, na kterých hospodařily 4 rodiny. Dělením mezi děti a vnuky vzniklo dalších 22 statků a na okraji vsi se usadili tři domkáři. 

Na přelomu 15. a 16. století se politické poměry uklidnily. Toho využili prozíraví probošti chotěšovského kláštera, kteří získali pro klášter zpět některé zastavené majetky. Mezi nimi byly v roce 1509 i Úherce. Při tom bylo sedlákům prominuto plnění některých povinností vůči klášteru. Například povinné dávky obilí a drůbeže. Aby probošt Klement získal postní stravu pro klášter, založil v blízkosti Úherec dva rybníky. První, Chobot, byl vybudován jižně od vsi. K realizaci stavby druhého rybníka, který byl pojmenován Nový a nacházel se jihovýchodně od vsi, došlo až v roce 1511. Tento rok je pro Úherce významný i tím, že probošt Klement povolil v obci svobodný výčep piva. 

Po vypuknutí stavovského povstání v roce 1618 se panství chotěšovského kláštera na několik let rozpadlo. Vzbouřené české stavy rozdaly většinu klášterního majetku české nekatolické šlechtě. Díky tomu se Úherce dostaly pod správu rodu Steinbachů z Bukovce. Ta však neměla dlouhého trvání. Po bitvě na Bílé hoře v roce 1620 se z rozhodnutí císaře Ferdinanda I. Úherce dostaly opět pod správu chotěšovského kláštera. Doba však byla složitá. V Evropě zuřila třicetiletá válka, jejíž důsledky těžce dolehly i na zdejší kraj. V roce 1639 a 1641 vpadly do našeho regionu Švédové. Jejich drancování nebyl ušetřen ani chotěšovský klášter a obce, které spravoval. 

Po podepsání vestfálského míru v roce 1648, začalo poslední období rozkvětu chotěšovského kláštera. Prospěch z toho měly i obce, které byly jeho majetkem. Pro Úherce to znamenalo možnost zahájit stavbu kostela, která byla dokončena v roce 1739. Kostel byl zasvěcen sv. Josefu. Pravidelné bohoslužby zde nejprve s největší pravděpodobností vykonávali faráři pověření proboštem chotěšovského kláštera. Tato situace trvala až do roku 1785, kdy úherecká farnost získala vlastního faráře. V místním kostele pak sloužil pravidelné bohoslužby nejen pro úherecké sedláky, ale i pro obyvatele nedalekého Zbůchu. Vzhledem k tomu, že v Úhercích nebyla fara, musel farář bydlet u místních sedláků. Po řadě intervencí byla v roce 1787 nakonec fara postavena. Finančně se na stavbě podílela řada institucí. Další významnou událostí pro Úherce byla výstavba školy, ve které byla výuka zahájena v roce 1835. 

V srpnu 1860 byla zahájena stavba železnice z Plzně do Domažlic, která se dotkla i katastrálního území obce Úherec. 1. listopadu 1870 pak započala stavba silnice vedoucí ze Zbůchu přes Úherce do Nýřan. Kamení na stavbu silnice vozili úherečtí sedláci podle nařízení vrchnosti z lomu u janovského rybníka. Stavba silnice trvala pouhé tři roky a i tak byla přínosem v rozvoji společenského, hospodářského i politického života obce.

Rok 1870 byl ve znamení počátku sporu mezi úhereckými sedláky a zástupci západočeské dráhy a uhelné společnosti. Příčinnou sporu bylo vysoušení rybníků a kopání struh, které by znamenalo ztrátu vody pro Úherce. Spor skončil u Nejvyššího správního soudu ve Vídni. Soud nakonec v roce 1879 rozhodl ve prospěch úhereckých sedláků. 

Rozvoj průmyslu a s tím související rozvoj dělnického hutí na konci 19. století se dotkl i Úherec. V květnu 1890 se v Nýřanech uskutečnila stávka horníků jako protest, že jim nebyla povolena oslava 1. máje. Během stávky došlo k otevřenému střetu mezi horníky a četníky. Výsledkem bylo 13 mrtvých, 20 těžce a 50 lehce zraněných horníků. Sedm zastřelených horníků pak bylo 20. května 1890 pochováno na úherckém hřbitově. Celá obec byla od rána hlídána vojskem. Pohřbu se směli zúčastnit pouze nejbližší příbuzní. Do dnes připomíná tuto událost pomníček na místním hřbitově. Přes všechny problémy pokračovala těžba uhlí v regionu dál. V roce 1902 se začalo s těžbou uhlí a stavbou dolů v Týnci a ve Zbůchu. Z těchto důvodů se do Úherec přistěhovala řada hornických rodin, převážně Čechů.

V roce 1901 byl na návsi postaven kostel svatého Josefa, který nahradil původní kostel z r. 1739, který byl zbourán koncem 19. století. Položení základního kamene se uskutečnilo 19. března 1900, tedy na svátek sv. Josefa. Kostel navržený v románském slohu je dílem architekta Františka Josefa Erharta. Jeho základy sahají údajně až do hloubky 7 m. Po dokončení stavby proběhlo v listopadu 1901 vysvěcení čtyř velkých zvonů, které pak byly zavěšeny ve věži a celý kostel byl vysvěcen v neděli 15. prosince 1901 kardinálem Dr. Václavem Frindem. Tři ze čtyř zvonů však nepřežily 1. svět. válku – v r. 1917 byly z věže sejmuty a odvezeny na roztavení. Sice kostel získal roku 1929 tři nové velké kostelní zvony, jenže o ně ze stejných důvodů opět přišel za 2. svět. války. Kapacita kostela byla až 1200 osob.

V roce 1914 vypukla 1. světová válka, která zasáhla do života obyvatel obce. Po vyhlášení mobilizace muselo do války odejít i 68 mužů z Úherec. Řada z nich se domů již nikdy nevrátila. Na jejich počet byl po skončení války vybudován pomník, který dodnes připomíná jejich účast v bojích 1. světové války. V roce 1915 přijelo do obce 26 válečných uprchlíků z Haliče a Bukoviny, kteří pomáhali se zemědělskými pracemi. 

S blížícím se koncem války se i Úherec dotkl nedostatek potravin. Z nařízení vlády byl příděl na jednu osobu ¼ kg chlebové mouky. Sedlákům bylo ponecháno obilí pouze pro vlastní potřebu, tedy na jídlo a na osetí polí. Pivo se čepovalo pouze dvakrát týdně a to ještě velmi nekvalitní. Rozmohl se černý obchod a krádeže na polích. Přesto, že obec dostala na ochranu polí čtyři ozbrojené vojáky, ztrácely se z polí všechny pěstované plodiny, především brambory. Ekonomické potíže hroutící se monarchie se nevyhnuly ani nevýznamnější stavě v obci. V roce 1917 byly z kostelní věže sundány tři největší zvony a odvezeny k roztavení do plzeňské Škodovky. Výsledek války ani tento čin, který v těchto letech nebyl ojedinělý, nedokázal zvrátit. Dny habsburské monarchie byly sečteny.

28. října 1918 byla vyhlášena samostatná Československá republika. Vzhledem k tomu, že v Úhercích žili převážně Němci, nebyla tato skutečnost přijata s nadšením. Řada z nich se připojila k snahám německých nacionalistů, kteří se snažili o vytvoření samostatné provincie Deutsch Böhmen. V obci byly dokonce vyvěšeny tabule s názvem „ okres Stříbro, německá provincie “. Československá vláda však na požadavky německých nacionalistů nepřistoupila a i přes velké protesty, nařídila všechny tabule odstranit. Postupem času se situace uklidnila a život v obci se vrátil k normálu. 

První významnou událostí nově vzniklého státu bylo vypsání komunálních voleb. Ty se uskutečnily dne 15. června 1919. V Úhercích sestavili kandidátku sociální demokraté a členové občanské strany. Podíl občanů německé národnosti na jednotlivých kandidátkách se mi nepodařilo zjistit. Ve volbách získali sociální demokraté nadpoloviční většinu a měli právo si zvolit starostu. Tím se stal horník Josef Schober. Dalšími členy obecního zastupitelstva se stali horníci Klass, Kubát, Kreim, Šůla, Herian, Nachbar, Maier a sedláci Jaklin, Hofman, Lapat, Würth a Heckenthalen (křestní jména se nepodařilo zjistit). 

Významnou událostí pro obyvatele obce bylo otevření první české školy. Stalo se tak 28. srpna 1927 a nacházela se v domě s popisným číslem 65. Ve školním roce 1927/1928 ji navštěvovalo celkem 14 dětí. Podrobné informace o tom, jak škola fungovala, kdo zde učil a jaké předměty se vyučovaly, lze nalézt ve školních kronikách, které jsou uloženy v archivu v Plasích. 

Další významnou politickou událostí byly komunální volby, které se uskutečnily 26. října 1927. Členy obecního zastupitelstva se tentokrát stali především sedláci, kteří si ze svého středu zvolili starostu. Jeho jméno se nepodařilo zjistit. Dalšími členy obecního zastupitelstva se stalo 7 dělníků, převážně české národnosti. Jejich sociální cítění se projevilo o rok později, kdy byl postaven v obci chudobinec. Prvními obyvateli se staly rodiny nezaměstnaných horníků a podruhů pracujících na statcích místních sedláků.

Obyvatele Úherec trápilo to, že na konci války byly z věže sejmuty a roztaveny zvony, které do daleka svými hlasy oznamovaly významné události. Proto se rozhodli uspořádat sbírku mezi místními obyvateli, o pomoc požádali i klášter v Teplé. Výsledkem snažení bylo odlití tří nových zvonů ve zvonařské dílně Richard Herold v Chomutově. Nejtěžší zvon vážil 435 kg a nejlehčí pak 123 kg. Ladění těchto zvonů bylo a1. h1 c1. Slavnostní svěcení zvonů proběhlo 9. června 1929. Bohužel ani tyto zvony nevydržely ve věži dlouho. Dva z nich byly zničeny během 2. světové války.

Počátek třicátých let byl ve znamení poklidného vývoje. V roce 1930 byl do Úherec zaveden telefon, prodloužena cesta z vesnice směrem k trati, zavedeno bylo veřejné osvětlení. Bohužel nebezpečí blížící se 2. světové války se nevyhnulo ani Úhercům. Svědčí o tom i promítání filmu o obraně proti leteckému útoku, který byl promítán 21. června 1936. O týden později proběhlo cvičení proti leteckému útoku, které nařídil Okresní úřad ve Stříbře, za asistence vojáků z vojenského útvaru ze Stříbra. Obyvatelé obce se tohoto cvičení zúčastnili disciplinovaně. Přílet a odlet údajných nepřátelských letadel byl oznámen kostelním zvonem.

Poslední zprávou, která se dochovala v místní kronice, je informace o pietním aktu, který se konal u příležitosti úmrtí prvního československého prezidenta T. G. Masaryka. 

Válečné události, byly s největší pravděpodobností z kroniky odstraněny v době odsunu německého obyvatelstva po skončení 2. světové války. 

Významné osobnosti obce

genmjr. Jan Roman IRVING
Narozen: 7. 3. 1915 v Lisově (Plzeňský kraj)
Zemřel: 24. 4. 1997 v Praze

Od 3 let vyrůstal v obci Úherce, kde si rodiče postupně vybudovali domek.

Vzdělání: základní, střední průmyslová škola s maturitou v Plzni, vojenské letecké učiliště v Prostějově

Letecký výcvik:
Let. pl. TGM v Praze-Kbelích 1935
Výcvik pilota bombardovacích letadel typu Bloch-210, Amiot-351 ve Francii 1939-40
Bojový výcvik kapitána bombardovacích letadel typu Wellington, B-24 Liberator v Anglii 1941-43
Škola instruktorů létání v Anglii 1944
Diplom dopravního pilota u ČSA 1946

Nejvýznamnější bojová činnost:

11 bombardovacích náletů na soustředěné německé pancéřové jednotky v severní Francii a Belgii 1940

Osobně vyznamenán vrchním velitelem francouzského letectva generálem Vuilleminem francouzským válečným křížem a vojenskou medailí za statečnost.

18. 6. 1940 se silně poškozeným strojem Amiot-351 přeletěl do Jugoslávie, kde měl být vydán gestapu, a proto přes Řecko odešel do Cařihradu v Turecku, kde se přihlásil do čs. armády. Lodí kolem Afriky se dostal do Anglie a dne 21. 5. 1941 se přihlásil do služeb RAF.

K 311. bombardovací peruti byl zařazen jako pilot-velitel posádky na Wellingtonu. Provedl řadu bombardovacích náletů na nepřátelské území a od r. 1942 se úspěšně zúčastňoval bitvy o Atlantik v rámci Coastal Command (Pobřežního velitelství). Potopil 4 nepřátelské ponorky a několik dalších poškodil. (Jedno z potopení bylo zachyceno ve filmovém dokumentu z roku 1943).

Během invaze do Evropy při patrolách nad Biskají podporoval spojenecké jednotky při vyloďování v Normandii a dne 24. 6. 1944 v kanálu La Manche potopil další nepřátelskou ponorku.

V roce 1944 byl převelen jako instruktor létání na Bahamské ostrovy, kde vycvičil řadu čs. a spojeneckých posádek na B-24 Liberátor pro boj na moři.

Vyznamenání:
5x čs. válečný kříž
3x čs. medaile za chrabrost
1x čs. medaile I. tř. za zásluhu o armádu
1x francouzský válečný kříž
1x francouzská vojenská medaile
1x britská letecká hvězda za činnost nad Evropou
2x britská hvězda za boj v bitvě o Atlantik
1x medaile za hrdinství

Titul „Zasloužilý vojenský letec“
„Národní řád Francie s titulem rytíře“

Pamětní deska byla odhalena dne 19. 5. 2001